Daniela píše: EGOMATKY

Home :: Aktuality :: Daniela píše: EGOMATKY

Nedávno jsem šla na setkání maminek s dětmi a moc jsem se na toto setkání těšila. Těšila jsem se na prostor plný radosti, sdílení, podpory a pohody.

Položily jsme děti na koberec, obložily hračkami a posedaly okolo.

Zamilovaně jsme všechny hleděly na své báječné děti a cítila jsem v hloubce svého těla, jak se tetelím blahem a radostí. Najednou jsem zaslechla jednu maminku jak říká: “Ty jo, ta tvoje malá ještě neleze?”

“Ne neleze a začínám z toho být nervozní”, odvětila oslovená maminka. Do hovoru se přidala třetí : “No s tím bys něco měla dělat, to můj mrňous v jejím věku už seděl a lezl snad už měsíc před tím.”

Cítila jsem jak má radost z těla prchá a začala jsem tiše pozorovat, co se bude dít dál.

Přicházely mi myšlenky, že tyhle pocity znám… Ano znám je z kontrol v těhotenství a pak z kontrol s malou ….Věty typu: “No podívejte na ten graf, podle něj pomalu roste. No jak si pročítám Vaši kartu, myslím, že by bylo dobré pro jistotu jít na tento test. ”.atd.

Přesně kvůli těmto větám jsem pročítala million studíí a knih o testech v těhotenství, zpracovávála si mnoho strachů, které se v těhotenství díky těmto větám objevovaly z čista jasna v naprosto přenádherný sluneční den a dokázaly ho tak pokazit, že si člověk málem ani neotevřel okno, jak se začal bát děště a bouřky.

Zavřela jsem na chvíli oči a snažila se sama v sobě najít odpověď odkud ještě ten pocit přichází. Dovedl mě do školy, kde jsem se tak styděla za trojku ze zpěvu a kde jsem se rozhodla, že už raději zpívat nebudu, když to neumím i přesto, že do té doby mě to neskutečně bavilo. Dovedlo mě to do věku 15ti let, kdy jsem se platonicky zamilovala, ale pozornost mého prince mne minula se slovy, že ta druhá je lepší. Dovedlo mne to domů, kde jsem si vzpomněla na situaci, žebych se měla začít lépe učit, abych měla stejně dobré známky jako má sestra a něco ze mě vyrostlo.

Vrátila jsem se tedy pozorností zpět do místnosti a naslouchala dál kolotoč předhanění se, kde si matky přes své děti léčily své zranění a snažili se ukázat jak jejich dítě je lepší než dítě té vedle.

Bohužel jsem došla k závěru, že jejich jednání bylo zcela nevědomé a vůbec jim nedocházela podstata jejich slov. Kolik jedna taková věta může vyvolat strachů a bolesti v jejich přítelkyni, v jejím dítěti nebo dokonce v dítěti jejím vlastním.

Začala jsem celou situaci odlehčovat zapojením se do rozhovorů a reakcemi typu: “Ta moje malá tak pěkně kaká každý den. Včera dokonce stála na hlavě a odstrkovala se ušima. Také ta tvoje malá umí prdět a krkat? “

V prvních okamžicích se na mě celá skupinka dívala trochu prapodivně:o) Pak jedné mamince došlo o co mi jde a přidala se k mé hře. Po chvíli jsme se všechny začaly smát, chytat za hlavu a omlouvat jedna druhé za to, co občas vypustíme za kravinu.

Nakonec jsem dostala své očekávané sdílení, podporu a radost z našich dětí. Proběhlo mnoho smíchu i pláče, tak jak to má v ženské skupině být.

Uvědomuji si od tohoto okamžiku, jak moc matek je hlavním nepřítelem dalších matek, už jen tím, že se srovnávají nebo dokonce srovnávají své děti.

Není to škoda? Stejně tak jako každé dítě se narodí s jinou váhou a barvou vlasů, je přece stejně tak normální, že každé jinak nabírá a dělá různé pokroky a každé baví jiné věci.

Udělali nám tohle srovnáváním a známkováním ve školách nebo to začalo ještě dříve?

To že všichni musí umět stejně dobře matematiku a chemii je přece blbost.K čemu by pak bylo potřeba tolik lidí, když by jeden uměl vše? A od koho bych se v životě učila, když by všichni uměli vše stejně jako já? To by byla pěkná nuda, nemyslíte?

Prožívání radosti z rozdílnosti Vám přeji ...

Dany

Neradi Vás obtěžujeme, ale ano, i náš web používá soubory cookie. Nebojte se, není to virus. Procházením tohoto webu dáváte souhlas s jejich dalším používáním. Souhlasím